Oči toho ví víc, než by samy chtěly prozradit. Můžeme se tvářit klidně, mluvit rozumně, ale pohled nás většinou stejně práskne. Oči zkrátka neumí lhát. Zatímco mozek ještě přemýšlí, co říct, zorničky, víčka i drobné záškuby už mezitím vyprávějí vlastní příběh. O tom, jak se cítíme, co si myslíme a kolik máme sil. A když se na ně člověk umí dívat pozorně, dokáže z nich vyčíst i to, jak je na tom tělo se zdravím.
Co všechno na nás prozradí pohled
Když nás něco nadchne, zorničky se rozšíří. Když se bojíme, zúží se. A když jsme unavení, oči ztěžknou, jako by tahaly pytle s pískem. Všechno tohle dělá tělo automaticky, bez našeho vědomí. Nervový systém se ladí na vnitřní situaci a oči mu dělají mluvčího.
Zatímco úsměv umíme nacvičit, oči to nezvládnou. Ty si dělají, co chtějí. Proto se na ně vědci zaměřili. Pomocí speciální technologie eye-tracking sledují, kam se díváme, jak dlouho na věcech spočineme a jak rychle pohled měníme. Z pohledu poznají, jestli se nám něco líbí, jestli se bojíme nebo jestli jsme myšlenkami úplně jinde.
Když je člověk zamilovaný, oči se pohybují pomaleji, klidněji, jako by si užívaly každý detail. Při stresu naopak přeskakují jak tenisový míček. A při lhaní často pohledy uhýbají stranou. Mozek totiž hledá prostor, kde by mohl vymýšlet.
Směr pohledu jako směr myšlenky
Není náhoda, že když si na něco vzpomínáme, oči často zamíří doleva nahoru. Takhle mozek sahá do paměti. Když si něco představujeme, pohled se naopak stočí doprava. Tělo tak dává najevo, jestli mluvíme o skutečnosti, nebo o představě.
Lidé, kteří trpí úzkostí, bývají pohledem neklidní. Neustále zkoumají okolí, jako by hledali hrozbu. Depresivní člověk se často dívá mimo. Oči mu jakoby neostří, svět kolem ho nezajímá. A naopak člověk soustředěný má pohled pevný a přímý, oči se pohybují pomalu, ale jistě.
Jak oči reagují na hudbu, světlo a pohyb?
Oči nejsou jen pasivní pozorovatelé. Reagují na zvuky, rytmus i pohyb kolem. Když posloucháme hudbu, kterou máme rádi, zorničky se lehce rozšiřují a pohyb očí se zpomaluje. Mozek přepíná do režimu potěšení. Naopak u hlasitých a nelibých tónů se zorničky stáhnou a oči začnou přeskakovat, jako by hledaly únikovou cestu. Dokonce i tanec nebo sledování pohybu jiných lidí mění frekvenci mrkání. Oči se snaží synchronizovat s rytmem.
Světlo na nás působí ještě víc, než si uvědomujeme. Příliš ostré umělé světlo oči unavuje a vyvolává napětí v obličejových svalech. Naopak přirozené denní světlo stimuluje tvorbu serotoninu, díky kterému jsme soustředěnější a klidnější. Není náhoda, že po dni stráveném venku míváme oči klidnější. Světlo doslova uklidňuje nervový systém.
Mrkání – malý reset mozku
Každé mrknutí je něco jako kliknutí na tlačítko obnovit. Mozek si tím dává mikro-pauzu. Normálně mrkáme zhruba dvacetkrát za minutu, ale když jsme v napětí, číslo letí nahoru. Když se soustředíme, naopak klesá. Proto máme po celodenním koukání do monitoru pocit, že máme oči jak suché houbičky.
Mrkání taky vypovídá o našem vnitřním tempu. Pomalé mrkání značí klid, rychlé neklid. U některých neurologických nemocí, třeba u Parkinsonovy choroby, se mrkání téměř vytrácí. Je to drobný detail, který ale lékaři sledují jako jeden z prvních příznaků.
Rytmus mrkání souvisí s hladinou dopaminu, hormonu dobré nálady. Když ho máme málo, mrkáme pomaleji. Když jsme natěšení, motivovaní nebo zamilovaní, oči blikají častěji. Zkrátka i mozek má svůj blikající kurzor.
Oči a zdraví
Oči jsou součástí nervového systému, a ten si všechno pamatuje. Když jsme ve stresu, zorničky se rozšiřují, zrak se zaostří na krátkou vzdálenost a tělo se připravuje na útěk. Když jsme klidní, oči se uvolní a vidíme víc do dálky. Není divu, že lidé s dlouhodobým stresem často trpí rozostřeným viděním. Mozek má prostě dost.
Lékaři dokážou z pohybu očí poznat i vážnější věci. Například u Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby se mění rychlost i koordinace pohledu. Oko už neuhýbá plynule, ale trhavě, jako by se ztrácelo. Takové změny se dají zachytit dřív, než se objeví klasické příznaky. Dokonce i únava nebo dehydratace se projeví v očích. Stačí pár hodin bez spánku a pohled začne plavat. Mozek ztrácí schopnost vyhodnocovat obraz a člověk má pocit, že svět kolem je lehce mimo.
Emoce, které se skrývají v duhovce
Každý z nás čte pohledy, i když si to neuvědomuje. Stačí pár vteřin a podvědomí vyhodnotí, jestli člověku naproti věříme nebo ne. Dlouhý, pomalý pohled značí jistotu. Rychlé uhýbání očí zase stres nebo nejistotu. A když má někdo pohled prázdný, mozek nám ihned hlásí, že něco nehraje.
Při radosti se zorničky rozšíří a v očích se objeví lesk. Tělo reaguje stejně, jako když jsme zamilovaní. Při strachu se zorničky zúží, pohled se zafixuje na jeden bod. Vztek dělá pravý opak. Oči se otevírají víc, než je potřeba, a pohled se stává tvrdým. Tělo se tím připravuje na obranu. Podle očí se dají poznat i dlouhodobé emoce. Lidé, kteří žijí ve stresu, mají často ztuhlý pohled, skoro bez pohybu. Ti, kteří jsou spokojení a uvolnění, mají pohled měkký, otevřený a živý.
Oči jsou kronika těla. Každý jejich pohyb, každé mrknutí i drobný záchvěv víček vypovídá o tom, co se děje pod povrchem. Vidíme jimi svět, ale zároveň svět vidí skrze ně nás.
Nemusíme být psychologové, abychom to vycítili. Stačí se na člověka chvíli opravdu podívat. Ne na obličej, ale do očí. Tam se dá číst všechno. Pravda, únava, radost i lež. A možná i to, jak moc jsme v pohodě sami se sebou. Protože jakmile se pohled zklidní, většinou se zklidní i všechno ostatní.
Zdroj textu:
Zdroj foto: www.freepik.com
Prohlašujeme, že autoři ani provozovatel webu nepřebírají zodpovědnost za případné újmy způsobené využíváním léčebných metod v tomto článku. Ačkoliv jsou recepty, rady nebo léčebné metody v tomto článku psány s nejlepším svědomím autora textu, jejich použití je na vlastní nebezpečí a mělo by probíhat výhradně po konzultaci s vaším lékařem.
